Fotobanky a ochrana osobnosti, majetku a duševního vlastnictví
Tento text by měl pomoci autorům, kteří tvoří pro fotobanky, při výběru a obsahovém zpracování témat tak, aby jejich práce nebyly zbytečně zamítány při schvalovacím procesu. Jako zdroj informací jsem použil vlastní zkušenosti, zkušenosti kolegů z reklamních agentur a vydavatelství. Ve sporných případech jsem některé situace konzultoval s úřadem na ochranu osobnosti.
Jak jsem uvedl v minulém textu, fotobanky a autoři se řídí pravidly a zákony země, ve které mají adresu. Často se stává, že obrazový materiál, který autor vytvoří v jeho zemi je obsahově bezproblémový, tak není fotobankou přijat právě z obsahového hlediska.
V praxi to funguje tak, že než projde obrazový materiál do prodeje, tak je zhodnocen obrazovým editorem fotobanky jak po stránce technické tak i obsahové. Editor je tou první osobou, která je fotobankou pohnána k zodpovědnosti v případě, že se někdo ohradí k obsahu obrazového materiálu, který fotobanka prodává.
Toto posuzování se dělá podle určitých pravidel, nastavených fotobankou. Jen že, každý editor je jen člověk a tak je posuzování dosti subjektivní. Proto se stává, že co na jedné fotobance neprojde, jinde vezmou bez problémů.
Celá tato problematika, by se dala rozdělit do několika částí:
- Obrazové sdělení ve smyslu používání symbolů a symboliky
- Fotografování ve veřejném a soukromém prostoru
- Ochrana osob
- Ochrana majetku
- Ochrana duševního vlastnictví
Používání symbolů a symboliky
Asi jedna z věcí, kterou autoři trochu opomíjí a mnohdy je jim odměnou nepřijmutí obrazového materiálu do fotobanky. Symbol, v tomto slova smyslu je grafické znázornění určitého seskupení lidí se stejným názorovým smýšlením, nebo filozofie samotné.
Může se jednat o symboly náboženské a politické, o symboly různých zájmových skupin, ale také o výsostné znaky států. Všeobecně při publikování obrazového materiálu platí, že by jeho obsah neměl omezit práva jiných osob a svým obsahem by neměl urazit zájmy skupin a jednotlivců s jiným smýšlením.
Možná by mohl někdo namítnout, že je tím omezována osobní svoboda autora, při umělecké tvorbě. Ve své podstatě je to pravda. Jenže je potřeba si uvědomit, že fotobanky jsou určeny pro prodej licencí pro komerční obrazový materiál. Ne pro prodej uměleckých děl, kde se dá určitá obsahová kontroverznost a provokativnost předpokládat.
Symboly v obraze může autor použít dvěma způsoby. Buďto cíleně, nebo zprostředkovaně. Cílený způsob je konkrétní použití daného symbolu. Například, když bude chtít autor vytvořit protirasistickou kresbu a použije symbol nějaké organizace, která rasismus podporuje. Nebo když bude fotograf vytvářet snímky s vánoční tématikou a na rekvizitách budou křesťanské symboly. Zprostředkované použití platí spíše pro fotografy. Jedná se například o snímky různých modliteben, na kterých jsou symboly určité víry, fotografie různých předmětů, na kterých jsou nějaké symboly a podobně.
Jako příklad bych uvedl dvě situace, do kterých jsem se dostal. Fotil jsem jednomu sběrateli, který se zaměřuje na 2. světovou válku jeho sbírku. Dohodli jsme se, že fotky mohu použít k prodeji na fotobankách. K mému nemilému překvapení nebyla přijata jediná fotka předmětu, na které se objevily znaky německé armády. Marně jsem se snažil editorovy vysvětlit, že se jedná o historické artefakty a že pokud ty znaky vyretušuji tak fotky postrádají smysl. Marně.
Druhá obdobná situace vznikla, když jsem vyfotil nějaký zdevastovaný hřbitov. Byly přijaty všechny fotky až na ty, Kde byly hromady polámaných křížů. Opět marné vysvětlování, že se jednalo o kritiku chování některých spoluobčanů. Zajímavé na tom je, že nevadily rozbité náhrobky.
Samostatnou kapitolou jsou fotografie reportážní povahy. Reportážní fotografie má za cíl informovat diváka o určitém ději, který se odehrál v určitém čase v nějakém prostředí za účasti konkrétních osob. Z obsahového hlediska je tedy důležitá informační hodnota snímku. Pokud se autor rozhodne fotografovat například akci klubu vojenské historie, kde je většina účastníků v dobových uniformách opatřených symboly různých armád tak za předpokladu, že umístí tyto snímky do redakční kategorie a opatří je vysvětlujícím popisem, tak má velkou šanci na přijetí snímků do fotobanky.
Fotografování ve veřejném a soukromém prostoru
Všeobecně řečeno za veřejný prostor můžeme považovat vše, co není v majetku soukromé osoby, nebo skupiny osob. Většina fotografií, které se prodávají na fotobankách, vznikla právě ve veřejném prostoru. Jedná se o snímky krajin, měst a obcí, parků lesů a podobně. Jde však i o snímky reportážního charakteru. Pro fotografování těchto témat a následné zveřejnění těchto fotografií nepotřebuje autor žádné povolení, jen musí snímky správně zařadit do komerční a redakční oblasti.
Do veřejného prostoru spadají i místa, která se z pohledu fotografa řídí specifickými podmínkami. Jedná se o prostory divadel, galerií, některé památky, nemocnice, stadiony a podobně. Podmínky pro pořizování fotografií a jejich publikování zpravidla upravuje provozní nebo návštěvnický řád těchto objektů, případně je nutné dohodnout si podmínky s provozovatelem takového zařízení.
Jednoznačné to je v případě, že je při vstupu do objektu viditelná informace o zákazu fotografování. Někteří provozovatelé veřejně přístupných objektů nabízí možnost fotografování v interiérech za příplatek ke vstupnému. Jedná se o různé historické a technické památky, některé zpřístupněné jeskyně, nebo jiné přírodní zajímavosti.
Přesný rozsah možnosti fotografování, který si fotograf zakoupí, by měl upravovat návštěvnický řád, stejně, jako možnost použití takto vytvořených snímků. Zapátral jsem tedy po internetu, abych zjistil, jaká je realita. K mému údivu jsem zjistil, že na stránkách mnohých takových objektů návštěvní řád není zveřejněn. Pokud už někde byl, tak množství informací není příliš veliké. V některých případech byla pouze informace, že tato možnost existuje, někde byly i ceny a v několika případech jsem se dočetl, že fotograf nesmí svým počínáním zdržovat prohlídkovou skupinu.
V praxi to znamená, že fotograf není nijak omezován ze strany správce, nebo provozovatele objektu, kde si zaplatí příplatek za fotografování a může tak s takto pořízenými snímky libovolně nakládat a to i co se týká prodeje na fotobankách. Doporučuji ale uschovat lístek o zaplacení tohoto příplatku. Některé fotobanky mohou požadovat schválení majitele objektu k publikování těchto fotografií. Stačí potom jen zaslat tento doklad.
Dalším specifikem fotografování ve veřejném prostoru jsou snímky architektury a uměleckých děl. Stejně jako fotografie nebo grafika, tak i architektura, různé sochy, kašny a podobné artefakty ve veřejném prostoru spadají pod ochranu autorského zákona. Tím, že je autor umístí do veřejného prostoru, tak tato díla dotváří ráz krajiny, měst a obcí. Je tedy logické, že se tato díla dostanou na fotografie. Fotografie s tímto obsahem je možné publikovat a používat pro komerční účely.
Vyjimku tvoří objekty zvláštní povahy, jako jsou vojenské objekty a podobně, nebo objekty opatřené informací o zákazu fotografování.
Ochrana osob
Asi nejproblematičtější záležitostí je fotografování lidí a běžného života. Ať už se jedná o snímky z ulic měst, pláží, různých kulturních a sportovních akcí a podobně.
Předně je potřeba si uvědomit, že je velký rozdíl mezi fotografem pracujícím pro fotobanky a fotografem redakčním, jehož zaměstnavatelem je konkrétní redakce nebo obrazová agentura.
Redakční fotograf pracuje na základě konkrétního zadání zaměstnavatele a jeho jediným úkolem je přinést požadovaný obrazový materiál. Veškeré ostatní záležitosti ohledně publikování fotografií na sebe přebírá jeho zaměstnavatel.
Fotobankový autor to má mnohem těžší. Z legislativy plynou dvě základní ustanovení. Každý člověk je odpovědný za své chování a konání ve veřejném prostoru. Fotograf nesmí zveřejněním fotografií omezit práva osob na zveřejněném snímku, nebo je jinak poškodit.
Náš právní řád zakazuje systematické snímání veřejného prostoru. Jde převážně o záznamy bezpečnostních kamer. V takovém to případě přesně definuje jejich nastavení a použití takto získaných záznamů. U fotografií reportážního charakteru se jedná o fotografie s informativní, anebo uměleckou hodnotou. To, za jakých podmínek mohou být takové snímky komerčně použity, však naše legislativa neupravuje. Lze tedy usuzovat, že pokud fotograf může takové snímky zveřejnit, tak je může i prodávat jím zvoleným způsobem, tedy i prostřednictvím fotobank.
Fotobanky mají ve svých podmínkách ustanovení, že pokud je na snímku člověk v rozeznatelné podobě, musí autor dodat svolení této osoby ke zveřejnění snímku. Rozeznatelnou osobou se myslí zobrazení tváře v takové kvalitě, že může být osoba identifikována. Fotobanky se tím snaží zabránit případným problémům ze stran lidí zveřejněných na fotografiích. Pro ochranu těchto zájmů mají editory, kteří zhodnotí snímek a rozhodnou o jeho přijetí do prodeje.
Četl jsem mnoho diskusí o boji fotografů s editory, kdy autorem nabízené fotografie byly z jeho hlediska bezproblémové, přesto se editor dožadoval povolení od osob na snímku, nebo že na jedné fotobance byl snímek přijat a jinde ne. Zkusme se na to podívat očima editora.
V dobách, kdy vznikaly první fotobanky byla, oproti dnešku, digitální technologie možná kousek za dobou kamennou. Při použití 3 nebo 4 megového fotoaparátu musel obličej osoby na snímku zabírat určitou plochu, aby byl rozeznatelný. Také softwarové vybavení neumožňovalo to co dnešní programy. Takže nějaký celkovější pohled na pláž s lidmi nebylo problém vzít do prodeje. Kvalita obrazu byla natolik nízká, že nešlo nikoho identifikovat.
Jenže uplynulo pár let a 20 megová zrcadlovka s kvalitními objektivy je běžná věc. Ve spojení se současným softwarem na úpravu fotografií dává tato technologie možnost opravdu malých výřezů ve velmi dobré obrazové kvalitě. Pokud by jsme zmíněnou scénu fotografovali touhle technologií, tak by lidé na pláži nebyli jen soubor čtverečků, ale konkrétní rozeznatelné osoby.
Celý problém je paradoxně v technickém pokroku a také v licencích, které fotobanky nabízí. U některých licencí má kupující možnost použít fotografii jako celek, nebo její část. Tedy výřez. Pokusím se to vysvětlit na již zmíněném příkladu. Pokud by se na té pláži opalovala paní nahoře bez a ta fotka by byla publikována jako celek, tedy širší pohled na pláž, tak by bylo vše v pořádku, protože by bylo patrné, že jsme primárně fotili pláž a té paní jsme si nemuseli ani všimnout. Jedná se o fotografii veřejného prostoru, kde je každý odpovědný za své chování. Pokud by ale někdo udělal výřez jen té paní, tak je vše jinak. K publikování takové fotky už je potřeba souhlas osoby na snímku a pokud není, tak by mohla zmíněná paní napadnout, v tomto případě fotobanku, třeba z poškozování dobré pověsti a požadovat nemalé odškodné za neoprávněné publikování snímku.
Pro editory bývají často problém i fotografie lidí, konzumujících alkohol nebo kouřících. Když vyfotografujete reportáž z fotbalového utkání okresního přeboru, kde samozřejmě nesmí chybět i snímky diskutujících fandů u stánku s občerstvením a nabídnete svoje dílko místnímu tisku, tak možná budou mít sobotní noviny rozšířené vydání.
Editor fotobanky s tím však bude mít problém. Nechápe naše zvyklosti a neví, proč se vedle skvostně zachycené penalty najednou objevuje snímek nějakých lidí, postávajících u stolku s pivem, cigaretou v ruce a divým výrazem v obličeji. S největší pravděpodobností tuto fotografii nepřijme. Situaci lze občas zachránit vhodně formulovaným popisem, ale často ani to nepomůže.
Je tedy na každém editorovi, míře jeho zkušeností a osobní statečnosti, co k prodeji pustí a co odmítne. Nezáleží přitom, jestli zařadíme fotku jako redakční, nebo komerční.
Fotografování v soukromém prostoru
Za soukromý prostor se považuje vše, co má určitého majitele, ve většině případů fyzickou osobu. Soukromý prostor bývá od veřejného oddělen nějakou překážkou, oplocením, ohradou a podobně. Do takového prostoru nesmíme bez souhlasu majitele nejen vstoupit, ono s pitbulem za zády se blbě fotí, ale nesmíme ho ani fotografovat, třeba dírou v plotě. Soukromý prostor nemusí být označen cedulkou o zákazu fotografování. Pokud ale budeme fotit vesnici, kde je zahrádka, tedy soukromý prostor u každého domku a bude-li ze snímku patrné, že jsme nefotili cíleně tu konkrétní zahradu, tak je vše v pořádku.
Tyto fotografie jsou pro editory mnohem méně komplikované, než snímky s lidmi a většinou je bez problému příjmají. Obzvláště pokud fotograf komponuje snímek tak, že zachytí i část oplocení, nebo je jiným způsobem patrné, že nenarušil soukromý prostor majitele pozemku.
Ochrana duševního vlastnictví
V podstatě vychází z autorského zákona, viz minulý článek. Fotobanky většinou odmítají snímky, na kterých se objevují loga různých firem a to proto, že tato loga podléhají autorskému zákonu. Stejné to bude v případě, že vyfotíme dálnici s reklamními poutači, které také někdo vytvořil.
Ale nastupuje tu ještě jeden faktor o kterém fotobanky příliš nemluví. Je to skrytá reklama. Ve světě jsou reklamní fotky a grafika poněkud jinak ohodnocené než u nás. Představte si situaci, kdy vyfotíme hezkou hospůdku s vývěsním štítem nějakého pivovaru a názvem hospůdky. Tuhle fotku potom někdo koupí za pár dolarů a použije jako ilustraci k článku třeba o Bavorsku. Majiteli pivovaru a hospůdky tohle určitě vadit nebude, protože mají najednou reklamu zadarmo. A to je přesně to, co fotobanky nechtějí.
Jedinou výjimkou jsou snímky se sportovní tématikou. Ke sportu reklama neodmyslitelně patří. Různá reklamní loga jsou neodmyslitelnou součástí designu dresů, stadionů, závodních automobilů a podobně. Představme si situaci, kdy autor vyretušuje loga třeba z monopostu F1. Takovou fotku nikdo nekoupí, protože takhle monopost F1 nevypadá, protože tímto zásahem ztrácí identitu, tedy příslušnost k určité stáji.
Tato problematika je samozřejmě mnohem širší. Za dobu psaní tohohle článku jsem posbíral mnoho zajímavých informací a materiálů a pokusil se z nich udělat trochu pochopitelný výtah. Pokud bude někomu něco nejasné, ptejte se. Pokud budu vědět, rád odpovím.
Dobré světlo všem
Bc. Zbyněk Ševčík
Facebook
Twitter
Google+
RSS Feed