zveřejněno 10. 12. 2012
Nejsem typ, který fotí pro mikrofotobanky. Spíš si fotím, co chci a co kolem sebe vidím a pak některé snímky nahrávám na mikrofotobanky. Fotografování mám prostě jako koníček, který mě baví a vyplňuje mi volný čas. A jelikož dalším koníčkem je například turistika, či geocaching, kloudně se dají skloubit. Naštěstí má druhá polovička je na tom podobně a tak si výlety do přírody užíváme většinou spolu. Ač přítelkyně sama nefotí, je k mému koníčku povětšinou tolerantní. Někdy si vysloužím fotkou pochvalu, jindy kritiku a někdy i výsměch. Jako například u autoportrétu v ranní mlze.
Zmíněný snímek vznikl při dovolené v Českém Švýcarsku, kdy jsem kvůli svému koníčku obětoval spánek a vyrazil s foťákem na východ slunce. Této ranní procházce jsem nevěnoval žádnou přípravu. Proč také? Počasí bylo tři dny konstantní, světové strany jsou taky konstantní, tak co se s tím zatěžovat? Proč sledovat počasí, čas východu slunce, či předem vybírat místo? Prostě jsem nařídil budík a s přítelkyní si pustil film s hororovou tématikou (aby se více tulila).
Budík ráno zazvonil, já po krátkodobém (relativně) zápolení vstal, oblékl se a vyrazil ven. Probouzel jsem se až cestou. A když jsem tak postupně začal vnímat svět kolem sebe, zaregistroval jsem okolní černočernou tmu. Byli jsme ubytování v osamělém penzionku mimo obec, tudíž bez jakéhokoliv veřejného osvětlení a já se tak ocitl uprostřed tmy nevidouc náš penzion ani na cestu, po které jsem se vydal. V ten moment se objevily první pochybnosti, zda jsem se neměl více teoreticky připravit. Alespoň čas východu slunce si zjistit a nevstávat do úplné tmy. Ale vracet se zpátky by znamenalo přiznání své blbosti sobě a co hůře přiznání své blbosti i přítelkyni. Zas tak brzo snad není a slunko každou chvíli vyjde, alespoň budu na místě připravenější - uchlácholil jsem se a pokračoval po pěšině svahem k silnici. Pěšina byla úzká, tma veliká a já tak co chvíli vkročil do mokré trávy okolní louky.
V době, kdy jsem se dostal k silnici, kde jsem si během slunného dne zapamatoval krásný výhled na hory, bylo už trošku viditelno. Tedy alespoň na pár minut. Takřka během několika dalších vteřin padla taková mlha, že jsem na tom byl s viditelností opět jako za tmy. Vítr si pohrával s listy na stromech, v dáli vyli psi, stíny se slučovaly ve strašidelné siluety a já začal litovat večerního hororu, který mi ještě umocňoval moji divokou fantazii. Strach a zima z promočených nohou mi roztřásly tělem. Pouze silná vůle (či spíše vidina výsměchu) mi nedovolily opustit místo. Ale co vlastně fotit? Postavil jsem stativ a doufal, že mlha opadne stejně rychle, jako se objevila. Stativ byl postaven, fotoaparát připraven a já vedle stále se klepajíc naivně čekal.
Dlouhé chvíle čekání jsem si zpříjemnil focením okolní mlhy a vylézajících obrysů stromů. A poté mě napadlo začlenění siluety postavy mezi stromy. Jelikož jediná silueta člověka, který byl v tu dobu vzhůru a byl poblíž jsem byl já, byla volba jasná. Časovaná samospoušť nastavena po pěti vteřinách zaznamenala sekvenci několika snímků mojí kráčející postavy. Řekl jsem, že i kdybych už nic jiného nevyfotil, můžu se vrátit s alespoň nějakým zářezem na paměťové kartě.
Mlha nakonec opadla, slunko vylezlo a já se nakonec vrátil se spoustou fotografií ranní přírody. Po návratu jsem ještě ulehl a usnul. Probudila mě až přítelkyně dychtivá novému turistickému dobrodružství. Pochopitelně se i zajímala, proč jsem tak promrzlý a jak bylo na ranním výletě. K vyprávění jsem ukázal i náhled snímku svého tajemného “autoportrétu”. “Kvůli tomuhle jsi vstával takhle brzo?, Snad to nebudeš chtít nikde vystavovat či dokonce prodávat! To by si koupil leda člověk s nějakou duševní úchylkou”.
Jako správný muž jsem na rady ženy nedal a na just snímek na fotobanky nahrál (a napsal navíc tenhle nic neříkající příběh). A světe div se (včetně fotografů), tenhle snímek se vyšvihl mezi mé nejúspěšnější. Možná kvůli zážitku, možná kvůli pochybnostem přítelkyně (fotobankový bůh je určitě muž), možná jen náhodou či možná je v grafických studiích mnoho lidí s duševní úchylkou. Každopádně relativní úspěch mě nabudil do dalších ranních vstávání a nahrávání snímků na fotobanky i přes kritické reakce jiných.